Kde se vezme, tu se vezme, najednou se v našem životě objeví LEHKOST…
Něco se podaří. Věci do sebe zapadnou. Setkáme se se správným člověkem ve správný čas. Něco, čeho jsme se dlouho obávali, se vyřeší skoro samo. A my místo toho, abychom si řekli: „Ty bláho, to je skvělé, že se to takto děje“ zpozorníme. Možná zjistíme, že vlastně ani pořádně nevíme, co s ní.
A náš vnitřní hlas spustí okamžitý monolog. Není to nějak moc jednoduché? Neměli bychom pro to něco víc udělat? A co když se to zase pokazí? Možná si dokonce řekneme, že to byla náhoda. Protože náhoda je někdy taková příjemná výmluva. Nemusíme totiž řešit, proč něco přišlo lehce. Prostě to byla náhoda. Hotovo.
Jenže proč je pro nás vlastně tak těžké uvěřit tomu, že život může plynout i v lehkosti?
Protože náš systém zná boj. Zná výkon. Zná kontrolu. Zná překonávání překážek. Ale plynutí? To už je trochu podezřelá disciplína. A možná jsme si dokonce zvykli na to, že když něco není těžké, není to dost hodnotné.
Někde mezi „musíš se snažit“, „život není jednoduchý“, „nic není zadarmo“, „nejdřív povinnosti a potom zábava“ a „když něco opravdu chceš, musíš si to vydřít“ jsme si vytvořili velmi slušný systém přesvědčení. A pak se divíme, že když přijde něco lehkého, máme podezření, že je v tom nějaký háček.
Jenže příroda tohle přesvědčení evidentně nesdílí. Strom neroste tím, že se snaží růst. Řeka neteče proto, že si každý večer naplánuje, kolik kilometrů musí další den zvládnout. Slunce nevychází proto, že si potřebuje dokázat svou hodnotu. A přesto všechno funguje…
Možná je tedy lehkost stav, který je nám mnohem přirozenější, než jsme si dovolíme přiznat. Jen jsme kolem něj během života postavili tolik pravidel, podmínek a přesvědčení, že už ani nepoznáme, že v nás pořád je. Možná stačí změnit několik vnitřních pravidel a pak se může stát něco zvláštního.
Najednou se některé věci se začnou dít samy. Rozhodnutí přijdou jednodušeji. Lidé přijdou ve správný čas. Některé dveře se otevřou, jiné se bez dramatu zavřou. A my zjistíme, že jsme celou dobu nemuseli všechno držet v rukou. Jen jsme měli ten pocit, že musíme.
A možná právě v tom je ta změna. Neudělat ze života další projekt, na kterém budeme usilovně pracovat, abychom se konečně naučili žít lehce. To by byla opravdu nádherná ironie.
A když se pak jednou lehkost objeví, nezastavovat ji otázkou, jestli je to jen náhoda.
Chceš začít poznávat své vnitřní systémy přesvědčení? Na kurzech ThetaHealing tě naučím jak. :-)
S láskou,
Martina
