SOUCIT je energií jednoty. Skrze soucit můžeme přijmout a propojit se s čímkoli a kýmkoli. A to nejenom vně, ale hlavně uvnitř.
Soucit je velmi silná transformační energie, velmi vysoká vibrace, která má schopnost rozpustit jakékoli negativní myšlenkové formy a umožní nám je opět nahradit pozitivními myšlenkami. Učíme se soucitu k ostatním, ale co si mnohdy neuvědomujeme – učíme se také soucítit sami se sebou. Umíte se na své zkušenosti podívat bez tlaku, bez odporu a bez odsuzování? Umíte přijmout a být vděční za to, čím jste prošli, a zároveň se od toho odrazit a jít dál?
Cokoli jste udělali, jakýkoli váš nepřijatý aspekt můžete díky soucitu znovu přijmout, bez výčitek a pocitu viny. Z pohledu energie soucitu a této velké "hry" neexistuje nic, co bychom měli odsuzovat a hodnotit, jen nechat, ať se děje a dovolit ostatním duším, aby si prožily to, co potřebují.
Pokud začne být člověk soucitný, vidí dál. Přestane vnímat jen jednotlivé situace a začne vidět příběhy duší. Jejich bolesti, traumata, zkušenosti i důvody, proč reagují právě tak, jak reagují. A najednou zjistí, že potřeba odsuzovat se pomalu rozpouští. Ne proto, že by souhlasil se vším, co se děje, ale protože začne chápat, že každý jedná z jiné úrovně vědomí, z té, na které se právě nachází. Pokud jste v přítomnosti skutečně soucitného člověka nemusíte nic dokazovat. Nemusíte vysvětlovat, proč jste udělali to či ono. Necítíte hodnocení ani odsouzení. Jen klid. Přijetí. Pocit, že můžete být sami sebou. A možná právě proto je soucit jednou z nejvyšších vibrací, které můžeme ve svém životě rozvíjet.
Ale pozor, soucit není "akce", za kterou je na Zemi mnohdy zaměňován. Soucit neznamená, že převezmu odpovědnost za život druhého člověka, že ponesu jeho bolest nebo že ho budu přesvědčovat, aby už konečně dělal věci správně. Skutečný soucit říká: Vidím tě, soucítím s tebou, posílám ti lásku ze srdce, ale zároveň ti důvěřuji natolik, že tě nechám projít tím, co právě potřebuješ prožít.
A co to vlastně je ta pořád omílaná jednota, ve které už konečně chceme být?
Slovo, které v posledních letech slýcháme snad na každém kroku. Všichni po ní toužíme, chceme ji žít, mluvíme o ní... ale co vlastně znamená? Možná si někdy říkáme, že už bychom v té jednotě konečně byli, kdyby nás pořád něco nebo někdo nebrzdil... Myslíme si tedy, že jednota nastane ve chvíli, kdy se konečně změní všichni ostatní? Jenže co když jednota nezačíná kolem nás, ale uvnitř nás samotných? Nezačíná tím, že budou všichni stejní. Začíná ve chvíli, kdy dokážeme přijmout rozdílnost. Kdy přestaneme bojovat proti tomu, co je jiné než my. Kdy dovolíme sobě i ostatním být na jejich vlastní cestě.
A možná právě tehdy zjistíme, že jednota není cíl. Je to přirozený stav, který se objeví ve chvíli, kdy naše srdce otevře dveře soucitu.
Soucit si budeme společně znovu aktivovat v mé Škole vědomého tvoření reality. Věřím, že přichází čas, kdy nemusíme růst pouze skrze bolest a neustálé hledání dalších traumat. Můžeme si začít vzpomínat na své přirozené kvality a ctnosti a učit se je znovu žít v každodenním životě.
S láskou,
Martina
